Od Vltavy na Soču
Jelikož se nám
odlet na surf trip do Maroka o týden posunul, přemýšleli jsme, co bychom mohli
druhý červnový víkend podniknout. Předpověď na vítr nebyla nijak lákavá a tak
jsme přemýšleli spíš o nějakém tripu s paddleboardy. Od jara loňského
roku, kdy se nám nafukovací paddleboardy dostali poprvé do rukou, jsme na nich
vyzkoušeli prakticky všechno, co v ČR jde. Sjeli jsme na nich několikrát
Vltavu, Ohři a i jiné menší řeky, které naše domovina nabízí a vyzkoušeli jsme
několikrát kanál v Troji a ve Veltrusech. Díky paddleboardingu jsme se
taky dostali k partě českých extremních kajakářů. Byli jsme fascinovaní
jejich fotkami z divokých řek z celého světa, z vodopádů a
několikametrových válců, které na kajaku sjíždějí. Věděli jsme, že něco takového
na paddleboardu nikdy sjet nepůjde, ale chtěli jsme zažít něco víc než umělé
kanály v česku. Shodou okolností se nám před tímto druhým červnovým
víkendem ozval kajakář Honza Musil s nabídkou, že jedou s partičkou
na Soču a jestli se nechceme na paddleboardech přidat. O Paddleboardingu na
Soče jsme už delší dobu přemýšleli, ale měli jsme z této řeky velký
respekt. Přece jenom s divokou vodou jako surfaři nemáme žádné extra
zkušenosti a věděli jsme, že v sifonech na Soči se utopilo už několik
kajakářů. Když jsme ale měli najednou možnost využít supportu takových kajakářů
jako je Muska nebo Honza Kolář, neváhali jsme ani chvíli. Ve čtvrtek odpoledne
jsme s Rotťákem naházeli do auta paddleboardy a spacáky a vyrazili směr
Slovinsko. K večeru jsme se ještě zastavili na nově zrekonstruovaném
slalomovém kanále v Českém Vrbném, otestovali naší paddleboardovou formu a
v nočních hodinách jsme dorazili za kajakářskou partičkou na Soču.
Outfit jsme nepodcenili
Soča pramení
v Julských Alpách a protéká Slovinskem a Itálii. Pro vodáky je zajímavý
horní tok blízko městečka Bovec. Pokud Torbole je městečko, které žije
windsurfingem pak Bovec žije vodáctvím. Každé auto zde má na střeše nosiče na
kajaky a na hlavní ulici se nachází jedna prodejna s vodáckým vybavením
vedle druhé. My jsme bydleli ve vodáckém kempu přímo na soutoku Soči a
Korytnice. Odtud jsme pak každý den vyráželi na jednotlivé úseky. Na Soči se
nachází několik úseků různých obtížností. My jsme na řece strávili tři dny a
jeli horní úsek Soči až k soutoku s Korytnicí, řeku Korytnici a
dvakrát úsek Soči ze Srpenice do Trnova.
Ikdyž odjezd
na Soču byl dost hektický a na rychlo (jel jsem na Soču rovnou ze školy, kde
jsem dělal zkoušku), snažili jsme se přípravu nepodcenit. Spadnout na Soče a
projet část řeky bez paddleboardu v proudu mezi kameny není totiž vůbec
bezbolestná záležitostJ
Řeka je průzračně čistá, ale pramení vysoko v horách a tak má jen pár
stupňů, je třeba se tedy dobře obléknout jak proti zimě, tak proti nárazům o
kameny. Nás outfit vypadal spíš, jako kdybychom se chystali na rytířské souboje
než na padlování na řece. Já jsem pod svůj neopren narval brnění na lyže a honza
si vzal rovnou brnění na motocross. Chraniče na kolena, lokty, helmy, botičky a
vesta byly také samozřejmostí. Byli jsme tedy připraveni vrhnout se do toho.
Paddleboarding na Soče
Po krátkém
spánku jsme dali snídani a vyrazili na horní tok. Rozhodnutí jet na Soču a
odjezd z Prahy proběhl tak rychle, že až cestou k hornímu toku jsem
si začal uvědomovat, pro co jsme se to vlastně rozhodli. Jako absolutní vodáčtí
amatéři jsme se rozhodli, sjet na něčem co vypadá jako nafukovací matrace Soču.
Když jsme dorazili k hornímu toku a viděl jsem ,jakou má řeka sílu, řekl
jsem si, že jsme se úplně zbláznili. Jestli tohle přežijeme ve zdraví a
odletíme do Maroka tak to bude zázrak. Navenek jsme samozřejmě ale nemohli dát
nic znát, takže usměv od ucha k uchu a začali jsme foukat naše boardy. Na
prvním úseku Soča ještě není tak široká a často proud protéká jen mezi velkými
balvany, kam se musí člověk přesně trefit, aby nechytil flosnou. Rozhodně jsme
se tedy nenudili a pádlovali o sto šest, abychom vždycky trefili tu správnou
stopu. Tu nám zkušeně najížděli naši kajakáři. Když měl člověk pár vteřin klidu,
kochal se krásou řeky. Nádherně průzračná řeka, která chvíli protéká lesem,
chvíli mezi skálami, klikatí se zleva doprava a za každou zatáčkou na vás čeká
nová paddleboardová výzva. Byli jsme úplně nadšení a užívali jsme si každou
chvilku. Byli jsme překvapení, co všechno jsme schopní na paddleboardu ustát.
Pády sice byly, ale vůbec jich nebylo tolik, kolik jsme si mysleli. Na prvním
úseku se taky nachází asi 200m dlouhá soutěska, řeka zde je široká tak sotva
dva metry a teče velkou rychlostí mezi 15 metrů vysokými skalnatými stěnami.
Zde se vyskytl první problém. Soutěsku jsme chtěli za každou cenu jet, nechtěli
jsme se o takový zážitek nechat ochudit. Nájezd do soutěsky byl ale na nás
příliš těžký. Byly tam silné válce a nebezpečí, že pokud bychom spadli, proud
by nás natlačil pod skálu a nepustil. Rozhodli jsme se tedy, že do soutěsky
naskáčeme těsně za tímto místem. Skála se zde teprve zvedala a tak jsme skákali
asi ze dvou metrů. Adrenalin rozhodně nechyběl. První jsem se odrazil já,
za mnou hned Rotťák a na závěr Muska. Fotka z toho vypadá skoro jako
sekvenční fotoJ
Večírky a jiné aktivity
Mimo
kajakingu, raftingu a paddleboardigu okolí Soči nabízí i jiné možnosti vyžití.
Viděli jsme zde hodně cyklistů a je zde také velké množství ferrat. Co jsme si
ale vyzkoušeli na vlastní kůži a co nás nadchlo byl kanonying. Vzali jsme na
sebe jenom neopreny a helmy a s průvodcem v podobě Honzy Koláře jsme
šlapali asi půl hodiny do kopce podél horského potoku, který stékal po skalách
a ústil kdesi do Soči. Cestou dolu jsme pak šli korytem potoka a po zadku
jezdili dolů vodopády. Skála je díky potoku tak hladká že jedete (padáte) jak
po skluzavce. Poslední vodopád zvaný Raketa měl 16 metrů a to už byl pořádný
adrenalinJ
Večery jsme
trávili v kempu s naší partičkou, s kytarou a pořádnou zásobou
alkoholu. Hned první večer jsme pochopili, že padat na řece se nevyplácí. Byli
jsme zasvěcení do kajakářského zvyku, že za každé převrácení, kdy kajakář
vyplave z kajaku, musí večer vypít panáka ze své neoprenové boty. Jelikož
my jsme měli pádu, kdy jsme museli vyplavat z našeho paddleboardu bezpočet
a asi bychom se upili k smrti a procedili naše neoprenky skrz na skrz, byl
nám počet panáku redukován jen na paddleboardistu co měl pádů nejvíc. Roťták
tak ochutnal své nové neoprenkyJ
Na Soče jsme
si užili tři parádní dny. Odjížděli jsme plní zážitků a nových zkušeností.
Zjistili jsme, že lidé co se točí kolem divoké vody, jsou stejně fajn parta
lidí jako surfeři a doufáme, že nás zase někdy někam vytáhnou. Protože, řeky
typu Soča se bez supportu zkušených kajakářů jezdit na paddleboardu nedají.
Aloha Zímák
Žádné komentáře:
Okomentovat