1. místo v celkovém hodnocení českého poháru a ohlédnutí za letošní sezónou

První prosincový sobotní večer se uskutečnil tradiční vánoční večírek České windsurfingové asociace a vyhlášení výsledků českého poháru. Mám velkou radost, že se mi letos povedlo umístit se v českém poháru ve třídě Formula na 1. místě. Letošní český pohár se letos odjel kompletně v ČR a počítal se do něj květnový závod na Nových Mlýnech a srpnový na Nechranicích. Mistrovství republiky ani zahraniční závody letos nebyly součástí českého poháru.

S letošní sezónou jsem tak velmi spokojen. Ve windsurfingu jsem vyhrál český pohár a mistrovství republiky ve třídě Formula a ve slalomu jsem se umístil na mistrovství republiky na 2. místě. Splnil jsem si i cíl na mistrovství světa, kterým bylo postoupení do zlaté skupiny.
V paddleboardingu jsem obsadil 2. místo na mistrovství republiky na divoké vodě a stejně jsem se umístil i v jarním Spring paddleboard cupu.

Vyrazil jsem letos taky na dva waveridingové tripy. Na jaře jsem byl dva týdny na Cabo Verde, kde jsme zažili dva neuvěřitelné big days na spotu Alibaba. V říjnu jsme pak byl na dva týdny na hawaiiském ostrově Maui, kde jsme si zajezdili s borci z absolutní světově špičky na legendárním spotu Hookipa.
V paddleboardingu jsme na jaře využili přívalových dešťu a dvakrát jsme jeli řeku Kamenici a v červnu pak absolvovali za trojnásobného průtoku než loni sjezd slovinské Soči.

Byl to parádní rok a o to víc se těším na ten další. Rád bych dál pokračoval ve stejném tempu v závodním windsurfingu a paddleboardingu a přidal co nejvíc ježdění na vlnách...

Děkuji sponzorům a těším se na spolupráci příští sezónu

Aloha na vodě, Zímák

Maui, Hawaii - windsurfing s legendami

Po dvou podzimních surf tripech na Mauritius, jsme se letos rozhodli udělat změnu a začátkem října jsme odletěli na 16 dnů na Hawaiiský ostrov Maui. Nakonec jsme letěli ve složení já, Marťa, Bóra a Džihád. Bóra s Džihádem už na Maui byli, takže jsme neletěli úplně do neznáma. Ostrov Maui je mezi windsurfy znám především legendárním spotem Hookipa, ale také jako homespot top světových waveriderů jako je Robby Naish, Levi Siver, Graham Ezzy, Kai Lenny a řady dalších…

Letěli jsme se společnosti Air France, hlavní výhodou bylo, že jsme si mohli vzít vlastní windsurfové vybavení což byla naše priorita. Letěli jsme po ose Praha – Paříž – Mineapolis – Los Angeles – Kahului (Maui). Po příletu na letiště už na nás čekala nachytaná stylová dodávka, kterou jsme měli půjčenou z půjčovny MauiVans.

¨

Bydleli jsme ve dvou apartmánech v  Sugar Ranch kousek od Sprecks asi 10 minut od letiště. Byla to sice dražší varianta, ale mimo maximálního komfortu ubytování a velké záhrady plné rostlin Papáji byla hlavní výhodou poloha. Bydleli jsme přímo mezi dvěma nejlepšími spoty. Na Kanahu i na Hookipu jsme to měli 10 minut autem. Přímo u baráku jsme pak měli spot na surfing.

Než jsem letěl na Maui, tak jsem o něm příliš nevěděl. Znal jsem ho jen z vyprávění kamarádů a z windsurfových videi typu Windsurfing Movie. Trochu jsem se bál toho, že to bude až moc velká „Amerika“ a že Maui bude plné hotelových resortů a turistů. Opak je pravdou. Maui je divočejší ostrov než jsem tušil, plný krásné přírody, různorodých pláží a dynamicky se měnící oblohy. Chvíli svítí sluníčko, chvíli prší, chvíli oboje najednou a zase dokola. Ať je ale jakkoliv, vždy je to úžasný pohled.

My přijeli ale hlavně kvůli waveridingu. Jak jsem říkal, zvolili jsme si pro náš trip začátek října, což je relativně brzké datum a tak jsme byli zvědaví jako windsurfové podmínky nám Maui přichystá. První týden byl velmi silný vítr, ale vlny na windsurfing byly menší. Jezdili jsme hlavně na Kanaha beach, kde mohla windsurfovat i Marťa a odpoledne jsme pak přejížděli na Hookipu, kde ale podmínky nebyly každý den ideální. I na Kanaha jsme zažili některé dny hezký riding, ale nebyly to ty vlny, kvůli kterým jsme na Hawaii přiletěli. Na druhý týden jsme tedy trochu změnili taktiku a já jezdil s Marťou hned od jedenácti (dřív se na Maui na vodu nesmí) hoďku windsurfing na Kanaze, zatímco kluci dávali klasický surfing na Hookipa, a od jedné jsme se všichni sešli na Hookipa a čekali až nám surfeři uvolní pozice na windsurfing (dokud je na spodním reefu na Hookipě alespoň 10 surferů, je pro windsurfery vstup zakázán). Tento způsob se nám vyplatil a zažili jsme na Hookipa beach několik parádních dnů. Vyvrcholením pak byla windsurfová session tři dny před odletem kdy na Maui dorazil nejlepší swell a na Hookipa tak trénovala celá světová špička připravující se na PWA contest, který začal týden po našem odletu. Byl to parádní pocit surfovat Hawaiiské vlny a vidět naživo pár metrů od sebe předvádět neskutečné kousky borce jako Robby Naish, Josh Angulo, Kai Lenny, Jason Polakow, Graham Ezzy, Josh Stone, Kai Lenny, Francisco Goya, Bernd Roediger, Kevin Pritchard a další.

Dny, které na Maui nefoukalo, jsme využili na surfing a cestování. Na severozápadě ostrova je řada krásných trailů v horách s výhledy na cele severní pobřeží. Absolvovali jsme také výlet po Hana highway, která vede kolem celého ostrova a podél níž je řada vodopádů a krásných pláží. Předposlední den jsme se také podívali do kráteru sopky Halekala, která je dominantou celého ostrova. Maui není rozlohou velký ostrov, ale i kdybychom zde byli další dva měsíce, určitě bychom neviděli všechno. To je velká výhoda tohoto ostrvoa, mimo windsurfingu a surfingu je zde řada dalších věcí, které se zde dají podniknout a vidět.

Určitě jsme na Maui nebyli naposled a těšíme se, až si zase budeme moct jednou dát windsurfing session s legendami!

Aloha na vodě Zímák

Mistrovství republiky ve windsurfingu – 1. Místo ve třídě Formula a 2. Místo ve třídě slalom!

Druhý zářijový víkend se v yacht club Dyje na Nových Mlýnech uskutečnilo třídenní mistrovství republiky ve funboardových windsurfingových třídách Formula a Slalom. Dlouho se spekulovalo, jestli nebyla chyba uskutečnit MČR letos v České republice, ale nakonec se jinde závody zorganizovat nepodařilo a tak to zůstalo jako jediná možná varianta. Windsurfingový bůh nás ale nechtěl nechat ve štychu a tak si pro nás na pátek a sobotu připravil na české poměry mimořádně kvalitní větrné podmínky. Moje ambice směřovali především ke třídě Formula. Ve slalomu jsem letos žádný závod neodjel a tak jsem mohl být výsledkem jen příjemné překvapen.

Harmonogram byl nakonec takový, že v pátek se odjely tři rozjížďky formule, v sobotu ráno se za silného větru odjelo celé mistrovství republiky ve slalomu a odpoledne se pak pokračovalo ve formulových rozjížďkách.

V pátek jsem rozjel MČR ve formuli podle svých představ a po prvním dni jsem se dělil s Honzou Skřepkem o první místo. Hned v závěsu byl ale Patrik Hrdina, který vyhrál dvě rozjíždky a z třetí byl diskvalifikován pro předčasný start. Bylo tedy jasné, že po škrtačce (která je ve třídě Formula po 4 RZ) se Patrik posune před nás. Jen dva body za námi byl také Milan Kir následován Filipem Myškou, takže všechno bylo otevřeno.

V sobotu jsme se probudili do velmi větrného, ale taký deštivého a mrazivého dne. Nezbývalo, ale než sebrat síly, připravit si několik plachet a čekat na start slalomu. Já jsem trochu zariskoval a i přes to, že vítr byl místy opravdu silný, jsem zvolil variantu 111l prkna a 7.0 plachty. Vítr během jednotlivých eliminací klesal, takže se tato volba ukázala jako správná. Ve slalomu jsem opravdu neměl co ztratit a tak jsem do toho šel od začátku na plno a až na jedno zaváhání v druhé eliminaci, kdy jsem spadl na bójce, jsem podával velmi vyrovnané výkony a všechny zbylé eliminace jsem dojel na medailovém umístění. Nakonec to s přehledem stačilo na druhé místo za prvním Tomášem Malinou, který mistrovství republiky vyhrál suverénním způsobem, kdy všechny eliminace vyhrál. Pro mě bylo ale druhé místo velké překvapení a taky velká radost. Zvlášť když na prvním a třetím místě se umístili kluci, kteří jezdí výhradně slalom a formuli se nevěnují.

O to s větší chutí jsem nastoupil do odpoledních rozjížděk formule. Věděl jsem, že pokud předvedu podobné výkony jako v pátek, mělo by mi to na bednu stačit. Nakonec se mi ale dařilo o dost lépe a obě odpolední rozjížďky jsem vyhrál, díky čemuž jsem udržel první místo. Vzhledem k tomu, že předpověď na neděli co se větru týče, byla nulová, věděl jsem, že pořadí už bude konečné. Poprvé jsem vyhrál mistrovství republiky ve třídě Formula v mužské kategorii. Vzhledem k tomu, že před posledním závodem vedu i český pohár v třídě formula, mohl by se mi letos podařit takzvaný double.

Děkuji sponzorům Starboard, Severne, Jerky a Paddleboardshop.cz

Danube SUP maraton a surfing na umělé vlně.

První zářijový víkend se konal v Bratislavě na Danube sup maraton - 23 km dlouhý závod po Dunaji napříč Bratislavou. O závodu mě informoval v srpnu Patrik Hrdina a já i přes to, že se nespecializuji na dálkové závody jsem se rozhodl, že se zúčastním. Po dvou letech jsem tak vytáhl opět rychlostní paddleboard a a v týdnu před závodem jsem párkrát potrénoval na Nových Mlýnech, kde jsem trénoval na mistrovství republiky ve windsurfingu které mě bude čekat příští víkend.

Do závodu se přihlásilo něco přes 20 účastníků ale jen pár z nás mělo rychlostní paddleboardy. Mezi hlavní soupeře tak patřili Branislav Šrámek, Tomáš Vaněček, Patrik Hrdina a David Raab. Já jsem zvládl závod především takticky, když jsem se zavěsil chvíli po startu za o dost lépe fyzicky připraveného Tomáše Vaněčka a dokázal jsem ho udržet až do cíle a dojet si tak pro třetí místo. Závod s přehledem výhrál Branislav Šrámek.

Cíl byl v areálu Divoká voda v Čunově, kde jsme i večer popili a užili si noční surfing na umělé vlně. V tom jsme pokračovali i druhý den v neděli.

Mistrovství republiky v paddleboardingu na divoké vodě

Po návratu z MS z chorvatské Viganje mě zanedlouho čekalo mistrovství republiky v jiném sportu a to paddleboardingu. Bylo to vůbec první mistrovství České republiky v paddleboardingu na divoké vodě, které se uskutečnilo v rámci již legendárního Wave festu. Právě divoká voda je to co mě na paddleboardingu baví, takže jsem si rozhodně nechtěl nechat tuhle akci ujít. Paddleboarding je v ČR zatím v plenkách, takže i MČR nebyla žádná vyhrocená akce, na druhou stranu republika je republika, takže se určitě každý chtěl ukázat v tom nejlepším světle. Organizaci zajistil Tomáš Albey Vaneček na jeho domácím kanálu v Českém Vrbném. Organizace byla perfektní, sjela se celá česká paddleboardová špička na divoké vodě, což slibovalo vyrovnaný a vypjatý závod. Závodilo se ve třech disciplínách – slalom, sprint a cross. Favoritem závodu byl Albey, který byl na tom z nás nejlépe fyzicky a navíc se závod jel na kanále, který zná jak své boty. Albey také svoji roli favorita plnil, když vyhrál s přehledem slalom i sprint. Před poslední disciplínou, divácky velmi zajímavým crossem, který se startuje po čtyrech závodnících a vyřazovací metodou se postupuje dále, tak měl Albey slibný náskok přede mnou a Rottákem, kteří jsme se dělili o d

ruhé místo. Hned v prvním kole crossu, však Albey udělal osudovou chybu, když spadl na první peřeji a vypadl. Bylo tak jasné, že o celkové vítězství se stejně jako v jarním paddleboardcupu svede boj mezi mnou a Rottákem a to v přímem souboji ve finále crossu. Spolu s námi do finále crossu postoupil Tomáš Saiko a správce kanálu Ondřej Pinkava. Finále bylo skutečně velmi vyrovnané a kontaktní a byl to boj až do úplného konce, kde o pár desítek centimetrů vyhrál Honza Rott a já se musel spokojit s druhým místem. Albey i přes výpadek v crossu nakonec udržel celkově třetí místo. Mistrovství republiky v Českém Vrbném zatím hodnotím jako nejlepší paddleboardovou akci a rád se kdykoliv závodu na tomto kanálu zúčastním, zvlášť pokud budou pod organizaci Albeyho.

Mistrovství světa Formula windsurfing 2013 - Chorvatsko Viganj

To že se letos uskuteční mistrovství světa ve Viganji v Chorvatsku bylo pro mě velkým překvapením. Původní destinací mělo byt San Francisco, ale v únoru došlo ke změně. Do Viganje jezdím na závody každý rok a často si zde pobyt o dva týdny protahuji, takže mě tato zpráva potěšila. Do Viganje jsem přijel letos týden před závody abych stačil ještě něco natrénovat. Mým cílem bylo zopakovat postup do zlaté skupiny jako se mi to povedlo loni na MS v Lotyšsku. Letos byla ale konkurence o dost větší a tak jsem věděl, že to nebude vůbec lehké. O to větší byla moje radost, když se mi poslední rozjížďkou v kvalifikaci podařilo poskočit na poslední postupové místo a ve zlaté skupině jsem výsledek ještě vylepšil. Zde si můžete přečíst článek o MS pro surfmagazín:

Kdo by letos přijel na surfovou dovolenou do chorvatské Viganje, aniž by tušil, co se tady bude odehrávat, asi by byl lehce zaskočen. Klidná vesnička na konci Peljesace se od 8. do 13. července stala hostitelem mistrovství světa ve třídě Formula. Jindy v tuto dobu poloprázdné kempy tak praskaly ve švech a na kose se to hemžilo známými windsurfovými jmény. Cestou ráno pro snídani do místního obchůdku, tak člověk potkával jezde jako je Antoine Albou, Alberto Menegathi, Ross Williams, Steve Allen, Arnon Dagan a další. Z formulové světové špičky tak nechyběl nikdo a celkové se závodu zúčastnilo 127 závodníků. Z českých závodníků dorazila zabojovat početná skupina skládající se z Milana Kira, Honzy Skřepka, Patrika Hrdiny, Lukáše Neumanna, Adama Horkého, Martina Sladkého, Honzy Štěpánka, Karla Loužka, Filipa Myšky, Radka Miky a mě. Závody byly vypsány na 5 závodních dnů, přitom každý den mohly být odjety maximálně 4 rozjižďky. Kvalifikace se skládala ze 4 rozjížděk, které se pak dále počítali jako jedna rozjížďka do zlaté a stříbrné skupiny.

Systém závodu na MS funguje tak, že závodníci jsou každý den podle světového žebříčku nasazeni do dvou kvalifikačních skupin. Tyto skupiny se pak na druhý den mění podle průběžných výsledků. Jezdec tak závodí ve své kvalifikační skupině, ale výsledek se mu počítá do celkového pořadí. Každá rozjížďka má tak v kvalifikaci vlastně dva vítěze, stejně tak dva druhé a tak dále. Po 4 rozjížďkách se kvalifikace uzavírá a první polovina závodníku postupuje do zlaté skupiny a druhé do stříbrné, ve kterých pak jezdci odjedou celý zbytek závodu. Pokud tedy závodník nepostoupí do zlaté skupiny, bojuje pak už jen o umístění v druhé polovině startovního pole a s nejlepšími závodníky se už tak nesetká.

Pole bylo opravdu nabité, ale přesto si všichni favorité pohlídali postup z kvalifikace do zlaté skupiny. Nejlépe si vedl Casper Bouman (NED 52), Michal Polanowski (POL 16) a Arnon Dagan (ISR 1). Motivací nás Čechů, bylo postoupit do zlaté skupiny a zazávodit si tak s nejlepšími až do samého konce. Po loňském MS v Lotyšsku jsme věděli, že to nebude snadný úkol. V Lotyšsku se povedlo postoupit do zlaté skupiny pouze mě a to velmi těsným výsledkem. Letos v kvalifikaci nejlepší výkony z Čechů předváděli Milan Kir (CZE 1) a Honza Skřepek (CZE78), kteří oba dokázili zajet v kvalifikaci výsledek v první desítce ( Milan 4.místo ve 4 rozjíždce! ) a s přehledem tak postoupili do zlaté skupiny. Já (CZE 777) jsem to měl velmi těsné a nakonec až poslední rozjížďkou se mi podařilo poskočit na 64. místo a jako poslední závodník tak postoupit do zlaté skupiny. Naopak velmi těsně unikla zlatá skupina Patriku Hrdinovi (CZE 17) a stejně jako zbytek Čechů tak musel do stříbrné skupiny. Výsledky kvalifikace zde: http://bofor.hr/wp-content/uploads/2013/07/overall-after-4-final.pdf

Kvalifikace zabrala kvůli nepříznivému větru 3 dny a tak už zbývali jen dva dny závodu. Zlatá skupina byla nadále privilegována a tak odjela ještě dalších 6 rozjížděk na rozdíl od 4 rozjížděk stříbrné skupiny. Ve zlaté skupině se tak svedl boj o titul mistra světa. Výsledky byly velmi vyrovnané a i jezdci bojující o titul v některých rozjížďkách dojížděli v polovině startovního pole. Někteří favorite zcela propadli (Alberto Menegathi, Wojtek Brzozowski) a skončili na chvostu zlaté skupiny. Parádní výkony předváděli naopak Steve Allen (AUS 0) a Gonzalo Costa Hoewel (ARG 3), kteří se posouvali v pořadí vpřed. První místo si ale hlídal Casper Bouman (NED 52) a o titul mistra světa se nenechal připravit. Na druhém místě se umísti Gonzalo Costa Hoewel (ARG 3)  a třetí Steve Allen (AUS 0). Loňský vítěz Ross Williams (GBR 83) skončil v uvozovkách až 10., což  ukazuje na obrovskou vyrovnanost světové špičky. Barvy české republiky ve zlaté skupiny hájili Milan Kir (CZE 1), Honza Skřepek (CZE 78) a já (CZE 777). Naštěstí se nepotvrdili obavy, že postupem do zlaté skupiny pro nás závod skončil a budem obsazovat poslední příčky startovního pole. Naše nejlepší výsledky se pohybovali ve středu startovního pole. Skvělý výkon předvedl Milan Kir (CZE 1), který ve třech rozjížďkách dojel ve zlaté skupině na 31. místě a nakonec obsadil 38. místo! Mé nejlepší výsledky byly 34. a 35. místo, v celkovém pořadí to stačilo na 51. místo. Honza Skřepek (CZE 78) zajel nejlepší rozjížďku na 35. místě, kvůli zlomenému stěžni ale nemohl dokončit 2 rozjížďky a tak jeho konečně 60. místo neodráží jeho velmi dobré výkony v průběhu celého mistrovství světa. Výsledky zlaté skupiny zde: http://bofor.hr/wp-content/uploads/2013/07/GOLD.pdf

Ve stříbrné skupině se české barvy rozhodně neztratili, když naši závodníci dojížděli v hojném počtu v první desítce. Nejlepší výkony zajížděl Patrik Hrdina (CZE 17), když všechny rozjížďky ve stříbrné skupině dojel na 2. místě a celkově tak tedy obsadil 66.místo. Velká škoda, že Patrik nepostoupil do zlaté skupiny, protože formu evidentně měl. Dále z Čechů Lukáš Neumann – CZE 177 (69.místo), Adam Horký – CZE 10 (72.místo), Jan Štěpánek – CZE 73 ( 77.místo), Martin Sladký – CZE 4 (84.místo), Karel Loužek – CZE 34 (87.místo), Filip Myška – CZE 333 (89.místo) a Radek Mika – CZE 1111 (98.místo).  výsledky stříbrné skupiny zde: http://bofor.hr/wp-content/uploads/2013/07/SILVER.pdf

I přes nepřízeň větru se nakonec mistrovství světa vydařilo. Stojí lehce za zvážení, proč pro české závodníky přestala být Viganj jako místo pro pořádání mistrovství republiky dostatečně dobrá, ale jezdci z první světové desítky si toto místo chválí jako pro formuli přímo ideální. Asi česká náturaJ

Fotky zde: http://bofor.hr/

Videa zde: https://www.youtube.com/user/crosailingteam

Aloha Jakub Zíma (CZE 777)

Waveriding - článek v outdoor magazínu

V květnovém vydání časopisu Outdoor vyšel můj článek o waveridingu pod názvem "Waveriding - královská disciplína windsurfingu". Pokud Vás článek zajímá můžete si ho přečíst zde v redakčně nezkrácené podobě:

Waveriding s plachtou v ruce

Když se u nás řekne windsurfing, většina lidí si představí igelitovou plachtu ve tvaru trojúhelníku a po domácku vyráběná prkna s polystyrenu. Pravda je však taková, že windsurfing za poslední desítky let udělal obrovský skok dopředu. V současné době se jezdí na vybavení z těch nejlepších materiálů, do vývoje se investují horentní sumy a jezdci předvádí výkony za hranicemi lidského chápání. Existuje více disciplín, které se odlišují typem vybavení a podmínkami ve kterých se jezdí. Jednou z nich je wave, který je mnohými jezdci pokládán za vrchol windsurfingu jako takového.

Co to je waveriding

Wave, jak název napovídá, je disciplína, která se jezdí ve vlnách. Jezdci mohou využívat vlny jako rampy pro vysoké skoky a předvádět ve vzduchu nejrůznější triky, od různých rotací prkna počínaje, až po pokusy o trojité salto dopředu konče (to zatím ještě nikdo neustál). Druhým kouzlem wavu je pak waveriding na vlnách a to především na vlnách swellových. Swellové vlny jsou vlny, které nevznikají větrem, ale působením mořských proudů. Jsou o dost větší, než by mohl kdy vítr vytvořit, mají větší sílu a v určitých ročních obdobích se tvoří relativně pravidelně na různých místech po světě.

Při waveridingu se windsurfer, podobně jako surfer, pohybuje kolem útesu, kde se lámají vlny a čeká, až přijde ten správný set. Vlny totiž nechodí pravidelně, ale vždy po nějaké době přijde 4-6 vln o dost větších (tzv. set), o které se pak mezi jezdci svede boj. Ten, který si pak vlnu chytne, čeká, až se vlna začne stavět a rolovat ( v tu chvíli má vlna největší sílu) a začne ji ridovat. Riding probíhá vlastně tak, že ve chvíli, kdy už začne padat vlna jezdci na záda, jezdec položí plachtu co nejníže nad vodu a udělá oblouk pod vlnou (tzv. bottom turn) a to tak dlouhý až vyjede na úplný vršek vlny, kde prkno skopne zase zpět (tzv. cutback). Tímto způsobem pokračuje dále a vychutnává si celou vlnu. Čím radikálněji a čím blíže místu, kde se vlna balí, windsurfer jede, tím více cítí sílu vlny a užívá adrenalinu. Nejlepším pocitem je pak, pokud udělá cutback přímo v okamžiku, kdy se vlna zlomí. V tu chvíli ho vlna vystřelí do vzduchu (tzv. aerial) a on letí nad padající vlnou, aby dopadl zpět do ní a mohl ji dále ridovat.

Kde lze wave provozovat

Jak je patrno, pro waveriding jsou nutné velmi specifické podmínky. Nelze surfovat na každé vlně, ale vlna se musí pravidelně odbalovat. To znamená, že útes (korálovy, nebo skalnatý) na který vlna padá musí mít specifický tvar, tak aby vlna nepadala celá najednou. Druhou podmínkou je pak směr větru. Aby windsurfer mohl vlnu ridovat, potřebuje aby mu šel vítr k vlně z boku (tzv side-shore) a to ještě z toho druhého boku než se vlna odbaluje. Side-shore je také ideální směr větru na vysoké skoky, protože windsurfer při výjezdu od břehu jede přímo kolmo na stavící se vlny.

Z toho plyne, že tyto podmínky nesplňuje zrovna moc míst po světě. Aby windsurfer měl opravdu dobrou pravděpodobnost velkých vln a větru nestačí mu aby si vybral jen dobré místo, ale i vhodnou dobu. Protože pravidelné větry a pravidelný swell fungují na konkrétním místě jen pár týdnů nebo měsíců v roce.

Je pravda, že na severu Evropy je několik velmi dobrých míst pro wave windsurfing (Dánsko, Holandsko, Francie), většinou se ale jedná o vlny vzniklé silným větrem ,které se jen u břehu stáčejí na sideshore. Vlna od větru ale není nikdy tak čistá a silná jako vlna swellová. Za swellovými vlnami se většinou létá na menší ostrovy, kde je možnost přejet na jinou stranu ostrova a najít si tak ideální místo podle směru větru a vln. Oblíbenou destinací na jaře tak bývají Kanárské ostrovy, Cabo Verde a Maroko, v létě a na podzim Mauritius a v zimě Havajské ostrovy a J.A.R.

I tak se může stát, že vítr na několik dnů přestane foukat, proto je dobré kombinovat wave windsurfing s klasickým surfingem.

Vybavení

Na waveriding se používají specifická wavová prkna. Jsou to prkna s velmi malým výtlakem (70-80l) a velmi malé plachty (od 3,5-5,5 m²).  Pro představu, pokud si na prkno stoupnete aniž by foukalo potopíte se s ním po pás do vody. Důvodem takhle malého materiálu je maximální obratnost na vlně. Cena za materiál se liší značka od značky. Nové wavové prkno pod 35 000kč, ale neseženete. Komplet plachta (včetně karbonového stěžně a hliníkového ráhna) přijde na cca 25 000kč. Plachty jsou potřeba alespoň tři za to ráhno stačí jedno. Základní výbava bez neoprénů, tak vyjde na přibližně 100 000. Samozřejmě je možné koupit materiál ježděný, pak se můžete dostat na třetinu ceny. Je ale třeba mít jistotu, že je materiál  v pořádku. Pokud totiž zlomíte stěžeň v pětimetrových vlnách vystavujete se velkému nebezpečí.

Nebezpečí při waveridingu

Ačkoliv si většina lidí myslí, že největším nebezpečím jsou žraloci, ve skutečnost se jedná o marginální záležitost. Útoky žraloků sice nejsou vyloučené ale jsou opravdu velmi ojedinělé. O dost větší nebezpečí skýtají vlny a proudy. Je třeba si uvědomit, že pokud jezdíte 3 metry vysoké vlny a větší pohybujete se pod několika desítkami tun vody. Je tedy třeba si dát pozor kolik vody se pod vlnou nachází, aby vás masa vody nepřimáčkla na útes. Druhým nebezpečím jsou pak velmi silné proudy, které na vlnových spotech bývají. Je dobré si předem situaci zjistit. Může se stát, že jste jen několik desítek metrů od břehu, ale proud je tak silný, že nemáte šanci doplavat. Místa kde se wave jezdí, jsou většinou mimo civilizaci, bez šance nějaké záchrany.

Je to droga

Waveriding je jako droga. Když jednou pocítíte síly vlny udělate všechno proto, aby jste mohli zase. Kouzlo waveridingu je v tom, že to není něco co si může každý vyzkoušet. Aby se člověk naučil ovládat windsurf natolik aby si mohl začít zkoušet waveriding, zabere mu to několik let učení. Když to ale podstoupí, vlny ho za to odmění. Odmění ho pocitem, který zažije jen pár stovek lidí. Windsurfing je časově i finančně náročná činnost, kterou pokud chce člověk dělat dobře, musí přizpůsobit všechno ostatní. Není to jen sport, je to životní styl.

Soča volume 2

Po loňském návratu s paddleboardového tripu na slovinské Soče nám bylo jasné, že se sem budeme muset brzy zase vrátit. Když se nám letos tedy znovu naskytlo nabídky připojit se k partičce kajakářu kolem Honzy Koláře, upravili jsme si náš zkouškový program ve škole a vyrazili jsme. Už dopředu jsme slyšeli, že letos bude Soča divočejší, než ji známe, protož stejně jako v Česku i ve Slovinsku proběhli začátkem června povodně. My jsme naštěstí měli letos relativně natrénováno, protože jsme využili povodňových dešťů v ČR a jeli jsme dvakrát Kamenici. Nezaháleli jsme ani s tréninkem na slalomových kanálech ve Veltrusech a v Českém Vrbném. 

Letos se ke mně a Rotťákovi připojil za paddleboardovou partičku i Tomáš Albey Vaněček a tak jsme jeli v plné sestavě. Soču jsme si parádně užili a posunuli naše paddleboardové schopnosti zase o kousek dál. Určitě časem sestříháme i video, protože záběrů máme přehršel. Zatím tedy jen odkazuji na video z loňské akce. 

Teď si od paddleboardu trochu odpočinu, protože příští týden odjíždím do Chorvatska trénovat na mistrovství světa ve Formula windsurfing, které se uskuteční v polovině července. Po loňském postupu do zlaté skupiny bych chtěl tento úspěch zopakovat.






odkaz na video z loňského tripu zde a odkaz na článek zde.

Spring paddleboard river cup 2013

Letos poprvé se pod organizací Tomáše Vaněčka konal jarní Spring paddleboard river cup. Závodilo se čyři víkendy a to na čtyřech tekoucích jihočeských řekách Lužnici, Malši, Otavě a Vltavě. Závodilo se ve třech discíplínách a to distanční závod, sprint a slalom. Závodník sbíral z každé disciplíny body, které se mu pak počítali do celkového pořadí. Já jsem odjel tři závody, protože jeden z nich se mi kryl s jarním pohárem ve windsurfingu. Musím velmi pochválit organizaci ale i vysokou úroveň ostatních závodníků, kteří s paddleboardingem začali teprve nedávno. Nakonec vzhledem k absenci Tomáše Vaněčka na dvou závodech jsem svedl těsný boj o celkové vítězství s Honzou Rottem, který mě nakonec porazil. Na třetím místě se umístil Tomáš Saiko. Gratulace Rotťákovi a budu se těšit na příští ročník, snad ještě ve větší konkurenci nových závodníků. Pro zájemce o více informací o letošním Spring paddleboard cupu, ale i ostatních závodech, které koná jihočeská sekce odkazuji na facebookové stránky river paddle-boarding.

Video - Best of Vltava Paddleboarding 2012

Konečně máme dostříháno! Paddleboardová sezóna se blíží a tak se můžete podívat jak jsme loni řádili na horním toku Vltavy. Už aby bylo tepleji a mohli jsme se opět postavit vodě v roce 2013!:-)

Těšíme se na vodě!

Cabo Verde 2013 - Big day Ali Baba!

Jak už se stalo tradicí, letos jsme opět na konci února vyrazili na Cabo  posunout naše wavové (ne)umění zase o kousek dopředu. Tentokrát jsme se opět nebyli schopni všichni shodnout na stejném datu a délce pobytu, takže to nakonec dopadlo tak, že z Prahy jsme společně odletěli já, Rotťák, Džihád, Lukáš, Honza, Slaďoch a Adam. Z toho já, Adam a Dži na 14 dní, zbytek jen na týden. Na druhý týden pak naši sestavu přiletěl posilnit ještě Bóra, který tam pak zůstal o týden déle.

První změna od předešlých let přišla už při kupování letenek. Letecké společnosti jak známo od loňska přitvrdily a vozit si sebou vlastní vybavení už není tak jednoduché jako dříve. Nakonec jsme si všichni zabookovali jedno nadměrné zavazadlo (32kg) za 3000Kč za jednu cestu. Naštěstí ani v Praze a ani na Cabo nám zavazadla nepřevažovali, takže všem balíky okolo 40-45Kg prošly. Po nás co jsme letěli na 14 dnů nakonec z neznámých důvodů nechtěli zaplatit ani cestu zpět, takže jsme z toho vyšli vlastně dost v pohodě. Letos jsme stejně jako loni zvolili ubytování v Belorizonte s polopenzí. Oběd jsme řešili buď nákupem baget ráno na benzínce a nebo odpolední zastávkou u Angula. Půjčené jsme měli dvě čtyřkolky, které nám zajistil Tomáš Kobes.

Větrná předpověď na první týden vypadala velmi dobře a i swell nám měl přát. První den jsme se rozjezdili  na spotu Canoa a druhý den na Secret spotu, kde jsme zažili super windsurfing minulý rok. Třetí den měl být opravdu silný swell a tak jsme vstali už v sedm ráno a vyrazili na Ponta Pretu. Vlny ale nikde a tak jsme se rozhodli jít ještě na chvíli do postele a poté vyrazit na Secret spot. Když jsme pak o několik hodin později cestou na Secret míjeli Joshe Angula co jel zpět, pochopili jsme, že spánek nebyl dobrá volba. Cesta na Secret vede na dohled spotu Ali Baba, kam slibovaný swell dorazil v plné parádě. Ali Baba je spot , který funguje jen velmi zřídka, ale když, tak se zde staví vlny 4 metry a větší, které se začínají lámat na cípu útesu a dají se jet až daleko do zátoky. Josh Angulo má z tohoto spotu video na kterém jede jednu vlnu 90 vteřin. Tento den, který jsme přijeli my byl údajně jeden z nejlepších za posledních 10 let. Vlny měly od 5 do 7 metrů a na vodě bylo tak 10 windsurferů. Chvíli jsme je sledovali a přemýšleli jestli do toho máme jít. V jednom windsurfing guidu jsme četli – „pokud chcete jezdit na Ali Baba, musíte být ve velmi dobré kondici – protože když něco zlomíte, tak si opravdu hodně zaplavete“J Nakonec jsme na vodu vyrazili já, Lukáš, Džihád a Rottťák a kluci odjeli na Canoa. 

Ne že bychom si mi 4 věřili, že máme velmi dobrou kondici, prostě jsme jen doufali, že nic nezlomíme.J Zažili jsme parádní den, na který jen tak nezapomeneme.  Pro všechny z nás to byly největší vlny, v jakých jsme kdy jezdili a taky ty nejrychlejší. Když na Ali Baba jedete vlnu tak si připadáte jako na slalomáku, je to strašný fofr. Vlna se vám ale za to odmění svoji neskutečnou délkou. Tento den nebyl problém udělat na vlně deset dlouhých cutbacků a jet ji přes minutu. Bohužel kluci s foťákem odjeli na Canoa a tak nemáme naše zážitky zdokumentoványJ Druhý den jsme vyrazili na Ali Babu znovu i s foťákem. Vlny už byly tento den o dost menší okolo 4 metrů  a tak si  pár windsurferů nastoupalo výše na Cural Joul, kde byly vlny podobné jako předchozí den na Ali Baba. I když jsme po Cural Joul také pokukovali, myslím, že jsme střízlivě zhodnotili, že tento spot je nad naše schopnosti. Pokud vás na tomto spotu vlna smete, už nemáte kudy ven, skončíte na vysokém útesu, což při šestimetrových vlnách není zrovna pozitivní zážitekJ Ve stejném windsurfing guidu o Cural Joul psali – „když tam jezdit nemusíte, tak tam nejezděte“J.

Další dny už byl swell menší a jezdili jsme na Secret spotu a na Canoa. Druhý týden vítr uplně lehnul a tak jsme si vypůjčili u Angula surfy a paddleboard. Cena za surf na týden byla 90 EUR a za paddleboard 120 EUR, což nám přišlo jako slušná cena. Nejvíce dnů jsme surfovali na Tras Leao, jezdili jsme ale i na Secret spotu a na Ponta di Sino.

Cabo Verde tedy opět nezklamalo a tak i příští rok se tam s radostí vrátímeJ